Řídí atomovou elektrárnu. Někteří už 25 let

Energetika

2.06.2010 | Veronika Hrdá

Řídí atomovou elektrárnu. Někteří už 25 let

Roman Oborný sedí denně za operačním stolem. Foto Jiří Sláma

Dukovany - Víte, kdo řídí atomovou elektrárnu Dukovany? Můžete věřit lidem, kteří sedí za operačním stolem a kontrolují výrobu jaderné energie? Moravské hospodářství zjistilo, kdo má už pětadvacet let v rukou bezpečnost regionu.

Václav Žák, ředitel

Z operátora ředitelem. Také díky lenosti

Kdyby v sobě neměl Tomáš Žák trochu líné povahy, zřejmě by se letos nestal novým ředitelem dukovanské elektrárny. „Jen přirozeně líný člověk má tendenci zlepšovat věci. Proto odmítám tupě dřít a vždy přemýšlím, jak udělat věci jednoduššími. Je ale důležité si to neplést se šlendriánem. Ten nesnáším,“ vysvětluje muž, který v sobě nezapře pragmatického technika.

Přestože byl Žák letos v lednu představený jako nový ředitel, pro zaměstnance je „starým známým“. Do Dukovan nastoupil už v prvním roce fungování. Po vysoké škole dostal smlouvu jako operátor sekundárního okruhu. Jako mladému otci se mu tehdy zamlouvalo, že dostane byt, dobrý plat a slušné podmínky.

Od té doby šel stále nahoru: Od operátora reaktoru, přes vedoucího reaktorového bloku, bezpečnostního inženýra až po ředitele útvaru Asset management v pražské centrále.

„Vrátil jsem se vlastně domů. Pocházím z Moravských Budějovic. Ještě na konci minulého roku se mi sem ale nechtělo, v Praze jsem měl rozdělanou práci. Jenže bývalý ředitel Zdeněk Linhart se rozhodl náhle odejít, takže se rychle hledala náhrada,“ vypráví z ředitelské kožené pohovky, ze které se může dívat na stohektarový areál.

Do něj se dostane jen minimum lidí. Pracovna ředitele je však mimo chráněné území, tak aby jeho hosté nemuseli procházet dlouhou bezpečnostní prohlídkou, která vyžaduje například i absolvování psychotestů. „Znám tady snad všechna zákoutí. Asi tady není místo, kde bych nebyl,“ zamyslí se.

Když se začne bavit o budoucnosti elektrárny, v hlavě mu počítá kalkulačka. „Všechno je otázka toho, zda se nám vynaložené investice vyplatí a je technicky možná,“ tvrdí. Proto si už bývalé vedení zadalo zpracování finanční analýzy na postavení horkovodu do Brna nebo analýzu možnosti stavby dalšího, pátého, reaktoru.

„Pokud zjistíme, že se nám nový blok teď nevyplatí, pak se klidně může stát, že jej postavíme v době, kdy elektrárně dojde životnost. Nyní třeba řešíme problém případného nedostatku vody v Dalešické přehradě, která je pro stavbu nového reaktoru rozhodující,“ říká ředitel.

Podobně pragmaticky přistupuje i k otázce vyhořelého paliva. To se nyní ukládá do dvou meziskladů. Jeden už je zcela plný, druhý by měl vydržet do roku 2040.

„Lidé si často pletou úložiště jaderného odpadu s meziskladem vyhořelého paliva. Jaderný odpad jsou věci, které byly použity v blízkosti reaktoru. Jsou to například pracovní pomůcky nebo nástroje, které byly vystaveny záření. Vyhořelé palivo je ale něco jiného. Je sice silně radioaktivní ale zároveň je důležitou druhotnou surovinou. Použijeme ho znovu v době, kdy bude uran natolik drahý, že se ekonomicky vyplatí z použitých palivových tyčí vyrobit palivo nové. Vždyť my v současné době spotřebujeme pouze tři až čtyři procenta energie, která je v palivových tyčích obsažená,“ vysvětluje.

Roman Oborný, operátor

Homer Simpson? Toho by sem nepřijali

Už na první pohled je vidět, že Roman Oborný nemá s Homerem Simpsonem nic společného. Operátorem jaderného provozu se totiž nestal jen tak.

K tomu, aby mohl spolu s dalšími kolegy řídit jadernou elektrárnu, potřebuje titul inženýra, několik let praxe, dvouleté školení ČEZu a desítky absolvovaných psychotestů. Ty musely prokázat, že Oborný je vyrovnaná a soustředěná osobnost, která dokáže s přehledem zvládat stresové situace. Chápe pocit zodpovědnosti, ale nehroutí se z ní.

„Člověk jako je Homer Simpson by tak mohl být jen těžko můj kolega. Takové lidi tady nepřijímají,“ směje se Oborný. Stojí ve výcvikovém operačním středisku, který je věrnou kopií toho pravého. Ukazuje přitom na desítky monitorů, různých tlačítek a vypínačů v designu osmdesátých let. O každém musí všechno vědět. Jistí ho také několika set stránkový manuál. „Moje práce není kreativní, je přesná. A proto mě tak baví,“ vysvětluje.

V elektrárně fungují čtyři skutečná operační střediska – velíny výrobních bloků. V nich pracuje na šesti směnách více než stovka operátorů. „Díky psychotestům, které musíme absolvovat, máme skoro všichni podobné povahy,“ uvědomuje si Oborný. Jeho kolegové tak musí počítat s tím, že v případě havárie budou jediní, kteří se nebudou smět ukrýt. Jejich místo bude ve velínu, kde budou řešit situaci až do dobrého konce.

Přestože v dukovanské elektrárně ještě nenastala žádná vážná porucha, ve výcvikovém středisku naopak operátoři fiktivní havárie řešit musí.

„Poznáte to tak, že se žlutě rozsvítí některá z kontrolek na panelu. Pokud je problém větší, zobrazí se porucha na panelu o řadu výše. Ty nejvážnější jsou ve třetí řadě. Nikdy se nám tady ve skutečnosti na reálném bloku ale nic vážného nestalo,“ tvrdí Oborný.

O tom, že se reaktor musel na začátku ledna zastavit kvůli nepozornosti jednoho technika na dvanáct hodin, moc mluvit nechce. „Nebyla to chyba operátorů. Stalo se to mimo středisko a zavinil to cizí pracovník. Svojí chybou spustil řetězovou reakci, která vypnula jeden z bloků. Bezpečnost nebyla v žádném případě ohrožena. Alespoň máme jistotu, že kontrolní systémy fungují tak jak mají,“ tváří se vážně.

Pětatřicetiletý Oborný pracuje v Dukovanech od roku 1994. Tehdy nastoupil jako čerstvý absolvent střední strojírenské školy. V roce 2001 se stal operátorem sekundárního okruhu. Tedy systému, kde se nekontroluje samotný reaktor, ale všechny ostatní systémy vyvádějící elektřinu do sítě. Poté, co si dodělal vysokou školu, se mohl začít připravovat na postup na místo operátora „primáru“.

„Každý rok elektrárna potřebuje kolem deseti nových operátorů. Kvůli náročným testům, je to ale velmi těžké se sem dostat,“ říká rodák z Třebíče.

Rostislav Zahrádka, chemik

Chemik: Zmutované mravence tady nemáme

Pokud má někdo přesné informace o míře zamoření dukovanské elektrárny, je to chemik Rostislav Zahrádka. Jako technik radiochemické laboratoře se každý den dostává do styku s látkami, které může elektrárna ovlivnit.

Občas tak musí vlézt do parogenerátoru, při odstávce se dostane až k reaktoru. Seškrabává vzorky ze stěn, aby zjistil jejich chemické složení. Analyzuje vodu v řekách, které jsou v okolí elektrárny.

Protože je Zahrádka hrdý na svoji práci, mrzí jej, že si někteří lidé myslí, že takové zaměstnání musí dělat pouze zvláštní lidé.

„V jaderné elektrárně nemůže pracovat žádný úchyl, který se nebojí radioaktivity. Takoví lidé by neprošli tvrdými psychotesty. Tady pracují úplně normální lidé se zdravým pudem sebezáchovy. Navíc se tady neděje o moc více nebezpečných situací než na jiných pracovištích. Není tady nic neobvyklého. Neuvidíte tady anomálie typu zmutovaných mravenců,“ vyvrací stereotypy Zahrádka.

Jeho práce ho hodně baví. Na rozdíl od operátorů tady může být kreativní. „Mezi zaměstnanci cítím jakousi profesní hrdost. A to se mi líbí,“ říká.

Čtyřiapadesátiletý chemik u sebe neustále nosí dozimetr. Tak jako všichni ostatní zaměstnanci musí vědět, zda se nepohybuje v prostředí, které je zdravotně závadné. Přístroj mu ale zapípá jen občas.

„Jsou měsíce, kdy je úplně v klidu. Pak ale musíme vlézt do parogenerátoru nebo se pohybujeme v okolí reaktoru, a to pak signalizuje častěji. Pracujeme pak hodně rychle, abychom mohli co nejdřív vypadnout. Dostaneme tak maximálně procento povolené dávky. Proto mě štve, když si někteří lidé myslí, že tady pracují ozáření, sotva se potácející lidé bez vlasů,“ směje se.

A jaké jsou jeho pocity, když stojí u reaktoru? „Když tam člověk přijde poprvé, může mít pocit bázně. Skoro jako v katedrále. Já už jsem ale asi profesně otrkaný, takže to tak nevnímám,“ popisuje.

Také Zahrádka pracuje v elektrárně od jejího vzniku. Když čtrnáct dní před ukončením vojny dostal nabídku pracovat v Dukovanech jako analytik, neváhal ani chvíli. „Takovou práci bylo tenkrát těžké sehnat. Analytická chemie byla spíš ženským oborem,“ říká.

Pak se zamyslí nad tím, zda jej někdy něco v elektrárně překvapilo. „Jednou tady nastala neobyčejná situace. Asi před dvaceti lety stály všechny bloky. Tenkrát totiž rozvodna Sklavětice zastavila celou elektrárnu. Bylo pak neuvěřitelně těžké všechny reaktory znovu rozjet, protože jen na to potřebujete neuvěřitelné množství práce, pracovních úkonů. V té chvíli pro nás zaměstnance neexistovala pracovní doba. Jeli jsme několik dní nonstop,“ vzpomíná otec pěti dětí.

Petr Spilka, technik

Ze záření má respekt. Rozum mu ale zakazuje mít strach

Když bylo Petrovi Spilkovi 32 let, držel v ruce první palivo, které se vkládalo do dukovanského reaktoru. Čerstvá várka totiž není tak nebezpečná. U všech dalších se tak blízko lidé pohybovat nesmí.

Na elektrárně pracuje od roku 1984. Nastupoval zde jako kontrolní fyzik, dnes je tiskovým mluvčím. „Nebylo to pro mě až tak fascinující. Už za studií jsem se pohyboval v okolí reaktorů. Školili jsme se v Jaslovských Bohunicích. V německé atomovce v Rheinsbergu jsem také pracoval u jádra,“ vypráví Spilka.

Protože byl přímo u toho, když se elektrárna stavěla, věří tomu, že pracuje v bezpečném prostředí. A přestože by měla být elektrárna podle původního plánu odstavená už za pět let, nepochybuje o tom, že bude vyrábět elektřinu ještě dalších minimálně deset, dvacet let.

„Vždycky záleží na tom, v jakém stavu je reaktor. Pokud by vyčerpal svou bezpečnou životnost, můžete to tady úplně celé rozebrat a zbourat. Všechny zkoušky, které jsme dělali, ale dokazují, že reaktor je v pořádku,“ zhodnocuje technik.

Spilka působí přesvědčivě, když tvrdí, že nemá strach z ozáření nebo z technické závady, která by mohla ohrozit region. Když si ale vzpomene na své první pocity, které zažil u reaktorů, zvážní.

„Samozřejmě, že když člověk slyšel poprvé pípat dozimetr, tak ho napadaly nejrůznější myšlenky. Záření nevidíte. Může se projevit až za několik let. Jenže dodnes se mi nic vážného nestalo. Naopak, mám šest zdravách dětí a to je doufám dostatečný důkaz toho, že jsem v pořádku,“ směje se osmapadesátiletý fyzik.

Podle něj je velmi důležité přistupovat k hrozbě atomových elektráren racionálně. A to pro technika, který zná téměř každý šroub dukovanského gigantu, není obtížné.

Spilku ani nemrzí, že dílo, které pomáhal dávat dohromady, za několik desítek let jiní technici rozmontují. „Všechno bude tak, jak má být. Naopak materiál, který z elektrárny zbude, prodáme na další použití. Štěrk a betony třeba na stavbu dálnic,“ nastiňuje.