Moravské strojírenství a hutnictví táhnou zejména zahraniční firmy
4.09.2010 | Veronika Hrdá
Jsem typický kovozemědělec. Jen víc tvrdohlavý a odbojnější.
Kdybych měl tehdy více informací, tak bych tu práci nevzal.
Třinecké železárny zažívají kruté období. Po závratném zisku 1,2 miliardy korun v roce 2008 loni generální ředitel Jiří Cienciala dostal šokující zprávu: ztráta firmy byla 732 milionů korun.
„Na jízdu na lochnesce jsme zvyklí. Současná krize je však daleko hlubší a potíže s nadechnutím při pohybu na sinusoidě jsou podstatně větší než dřív. Rána je hluboká a neuklidňuje mě ani fakt, že jsme v roce 2009 meziročně zvýšili podíl třinecké oceli na české produkci o deset procent,“ upozorňuje Cienciala. Z Třince tak nyní pochází každá druhá česká tuna oceli.
České hutě teď na rozdíl od předchozích let válcuje zejména čínská a indická konkurence.
Přestože výrobní haly byly loni vytížené na devadesát procent, klesly třineckému kolosu tržby o třetinu. Ani to však neznamenalo, že by vedení propustilo stovky lidí. „Prošli jsme velmi rozsáhlou restrukturalizací v polovině devadesátých let. Počet zaměstnanců jsme tehdy zredukovali na třetinu,“ vzpomíná.
Loni tak v huti pracovalo 5 319 zaměstnanců, tedy podobně jako o rok dříve – době ocelářského boomu. „Dohodli jsme se s odboráři, že uplatníme princip solidarity před masovým propouštěním,“ vysvětluje.
Firma se tak nadstandardně rozloučila s lidmi v předdůchodovém věku, přestala najímat agenturní pracovníky. Zaměstnanci se museli smířit s platem o dvanáct procent nižším.
Cienciala si nejvíc váží manažerů, kteří byli schopní svoji firmu „vypiplat“ z nuly. Možná také proto chce, aby se zaměstnanci podíleli na řízení firmy. A zatím se mu to vyplácí. Ti, kterým není firma lhostejná, pak mohou využívat nejrůznější sociální výhody, jako penzijní připojištění, příspěvky na dětskou rekreaci, sport nebo i na pobyt v lázních. Podle Cienciali ale lidé z Těšínského Slezska a Třinecka nemají problém na benefity dosáhnout.
„Zdejší lidé jsou charakterističtí svojí pracovitostí, skromností, loajalitou, hrdostí a pokorou. Lidé z Třineckých železáren jsou pokračovateli stosedmdesátileté tradice hutní výroby. Hutní profese se tady dědí z generace na generaci. I já jsem takovým typickým reprezentantem svého regionu. Snad ještě více tvrdohlavý a zároveň odbojnější než ostatní,“ tvrdí šedesátiletý rodák z Vendryně.
Možná právě proto před třinácti lety neodmítl nabídku stát se ředitelem tehdy čerstvě zprivatizovaného podniku, který dnes vlastní z velké části Chrenkovo impérium Moravia Steel.
„Kdybych měl tehdy více informací, tak bych tu práci nevzal. I když jsem jako místní rodák částečně tušil, jaké břímě si na sebe beru, nepřipouštěl jsem si, k jak obrovské míře zodpovědnosti jsem se zavázal,“ hodnotí muž, který chtěl být původně lékařem. Dnes kromě třineckého kolosu zastupuje zaměstnavatele jako člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy.
Jako vyjednavač se proto často dostane do situací, u kterých postrádá logiku. „A není to pouze ve chvílích, kdy je potřeba se někomu zavděčit. Češi jsou prostě vychovaní v duchu ‘nehas, co tě nepálí‘. Jenže ono už pak bývá často pozdě něco měnit. Příkladem je dlouhodobé odmítání atomové energie nebo prolomení těžebních limitů,“ kroutí hlavou.
Cienciala je vášnivým myslivcem a golfistou. Má syna Michala a vnučku Aničku. „Miluju také tanec a folklór,“ prozrazuje.
