Moravské strojírenství a hutnictví táhnou zejména zahraniční firmy
4.09.2010 | Hana Nečasová
Propouštění je to nejhorší, co musím v práci dělat
Přístup Čechů k práci se mi celkově moc líbí. Když to srovnám s ostatními zeměmi, ve kterých jsem působil, umíte si věci naplánovat, neradi ztrácíte čas a jste v rozhodování velmi racionální.
Zatím zná jen několik českých výrazů, přesto tvrdí, že komunikace je to nejdůležitější. Augustine Kochuparampil, generální ředitel společnosti ArcelorMittal Ostrava, se snaží mluvit se svými zaměstnanci, regionálními politiky, studenty ve školách i se svými sousedy.
„Než jsem přijel do Ostravy, lidé mi říkali, že Češi jsou uzavření a ne příliš přátelští,“ říká Kochuparampil, který šéfuje největší české huti od loňského června. „Za ten rok jsem ale změnil názor. Zjistil jsem, že čím více jsem s lidmi v kontaktu, tím více je jejich přístup otevřený a přívětivý,“ míní Kochuparampil.
Právě proto se snaží netrávit mnoho času v kanceláři. Často chodí do výrobních prostorů, a tak už zná stovky svých zaměstnanců také křestním jménem. Tento přístup mu prý pomohl, když musel v uplynulém roce propouštět. „Snažili jsme se nejistotu, kterou naši zaměstnanci měli, mírnit lidským přístupem a osobními setkáními. Propouštění je to nejhorší, co musím ve své práci dělat,“ tvrdí šéf ocelárny.
Překonat tu nejhorší krizi přitom pomohla podle něj právě motivace lidí, kteří v huti zůstali. „Přístup Čechů k práci se mi celkově moc líbí. Když to srovnám s ostatními zeměmi, ve kterých jsem působil, umíte si věci naplánovat, neradi ztrácíte čas a jste v rozhodování velmi racionální. To je pro obchod velmi přátelské prostředí, a přitom dokážete být přátelští i na osobní rovině,“ pochvaluje si.
Osmapadesátiletý Augustine Kochuparampil pochází původem z Indie. Už šestnáct let tam ale jezdí jen na dovolenou. Než se stal generálním ředitelem ostravského závodu ArcelorMittal, působil v pobočkách této nadnárodní ocelářské společnosti v devíti dalších zemích, například v Indonésii, Německu, Kazachstánu, Francii, Polsku či Rumunsku.
„Po všech těch letech mimo svou rodnou zemi už mi ani indická kultura nijak nechybí,“ tvrdí Kochuparampil. Přesto zůstává velkým zastáncem jógy, která mu prý pomáhá udržet si kondici i disciplínu. Každý den kvůli ní vstává v pět hodin ráno. Večer po práci zase rád sleduje v televizi indické programy. „Hodně si tu ale užívám také různých kulturních událostí a výletů do okolí,“ říká. V Ostravě, kde žije se svou manželkou, se tak už prý cítí jako doma.
Jeho dalším úkolem je přesvědčit, že Ostrava je domovem také pro ArcelorMittal. Společnost, která je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší na Ostravsku, nebyla totiž v médiích ani mezi Ostravany vnímána příliš pozitivně.
„Věnuji spoustu úsilí tomu, abych to změnil. Jezdím na úřady v zasažených oblastech, chodím do škol a na univerzity, snažím se komunikovat a inforomovat o tom, co všechno děláme. Je pro nás důležité, jak nás lidé vnímají, proto se snažíme podporovat také různé kulturní akce, školy či neziskové organizace,“ říká ředitel huti. Zastává totiž názor, že šéf musí mít nejen dobrou vizi, ale musí ji také umět zprostředkovat ostatním.
Jeho vize do následujících dvou až tři let je přitom jasná: vyvést ostravskou ocelárnu z krize s co nejmenšími ztrátami a úzce ji propojit s životem Ostravy. Přestože v zemích, kde pracoval dříve, působil v průměru tři roky, v Ostravě by rád zůstal déle. „Zatím je to práce, která mě nejvíce naplňuje. Byl to těžký náročný rok, ale práce v Ostravě je výzva, kterou si užívám každým douškem,“ tvrdí rozhodně Kochuparampil.
