Moravské Hospodářství

• Aktuálně
• Dotace a finance
• Průmysl
• Legislativa
• Vodohospodářství
• IT a e-Government
• Energetika
• Rozhovory
• Doprava
• Stavebnictví
• Obec a lidé
• Firmy v pohybu
• Ekologie
• Kultura a zábava
• Soutěže

Rozhovory

2.06.2010 | Veronika Hrdá

Nejstarší podnikatel: Za Bati to nebyl takový chlív jako dnes

Nejstarší podnikatel v Česku se řídí Baťovými zásadami Foto: Sapeli

Bylo mu šestašedesát let, když se rozhodl vést podnik, který před válkou založili jeho rodiče. Kdyby se rozhodl se svými společníky firmu Sapeli prodat, stal by se jedním z nejbohatších důchodců v Česku. O to ale čtyřiaosmdesátiletý Jindřich Procházka z Polné na Jihlavsku nestojí.

„Nejsem tady od toho, abych vydělal peníze pro sebe. Co bych s nimi taky dělal. Vždyť všechno, co potřebuju, je mít se za co najíst a vyspat,“ říká majitel jedné z nejznámějších českých firem na výrobu dveří a zárubní.

Kdo by čekal, že jej přivítá rozklepaný a upovídaný důchodce, byl by překvapený. Přestože ani on už se nevyhne povídání o tom, jaké léky musí užívat a že na ARO v Jihlavě jsou milé a schopné sestřičky, v úvahách o tom, jak by se měly vyrábět a prodávat moderní dveře, má jasno.  

„Vždycky musíte znát odpověď na dvě otázky: co trh ještě snese, a kdo vlastně ten trh je. Nejdůležitější je znát konečného spotřebitele. Naše výhoda je, že my se s ním denně setkáváme. V Česku máme 270 prodejen. Proto si můžeme dovolit vyrábět na míru,“ popisuje muž, který studoval střední školu u Bati.

„Byla tam neuvěřitelná disciplína a soudružnost s firmou. To nebyl chlív, jak je nyní. Omlouvám se, že používám někdy takto tvrdá slova, ale já mám opravdu pocit, že dnes existují lidé, kteří se flákají, a přitom to dokážou velmi dobře kamuflovat. To tam neexistovalo. Buď tam člověk dělal a táhl, nebo musel odejít,“ vzpomíná.

Znalosti, které se ve Zlíně naučil, ale mohl uplatit až po 44 letech. Výrobnu v Polné, kterou vlastnili jeho rodiče, totiž poslední den války vybombardovali. „Pamatuju si to jako dnes. Přilétlo deset, patnáct dvouplošníků a naházeli sem zápalné bomby. Nikdo dodnes neví proč. Uvnitř bylo plno dřeva a laťových dveří. Tři dny jsme to nebyli schopní uhasit. Pak se to moji rodiče snažili dát znovu celé dohromady. Když se jim to podařilo, znárodnili jim to komunisté. Nechci na to víc vzpomínat,“ zkříží ruce Procházka.

Jak na neštěstí reagovali jeho rodiče, se dozvím pouze z kusých odpovědí. „Odešli odtud v roce 1948 jenom s taštičkou, otec s aktovkou. Pochopitelně jeho pocity si nikdo nedovede představit,“ shrnuje.

Stejně stroze pak popisuje vlastní anabázi v komunistické éře. „Lidé, kteří u nás pracovali, šli nahoru a rozhodovali o našich osudech. Tehdejší starosta Polné napsal, že jsem kapitalistické dítě a takoví nemají nárok studovat,“ říká zdánlivě bez emocí. Musel se přestěhovat do Jihlavy, pak do Šumperka. Tehdy ani nevěděl, kde to město leží. Pak tam žil 34 let. Zajímám se tedy, zda jej vůbec napadlo, že jednoho dne se do Polné vrátí jako majitel továrny jeho rodičů.

„To nikoho nikdy nenapadlo. Mysleli jsme si, že je to definitivní. Nikdo nemohl vědět, jak to všechno dopadne. Myslím, že otec by byl hrozně rád,“ usmívá se muž s titulem Podnikatel roku 2006.

Jsem překvapená, že na dobu před listopadem ´89 nevzpomíná negativně. „Vy jste nezahořknul?“ ptám se. „Ne. Bohudík to považuji za životní praxi. Z ní si beru pouze to dobré, které je v každém režimu. A to je třeba dál rozvíjet. Bohužel ale dneska se to dobré kazí. Pak se podnikatelé nemůžou divit, že se na ně pohlíží skrz prsty. A mnohdy oprávněně. Přece nemůžeme být jeden lump vedle druhého,“ hodnotí.

Skoro mám dojem, že současnou dobu považuje za horší, než tu minulou. Musím se tedy zeptat: „Splnilo těch dvacet let podnikání vaše představy?“ „Ano. Začínali jsme v roce 1992, dva roky jsme platili pronájem, protože se restituce vlekla. Ten byl hrozný, prakticky to co jsme vydělali, to jsme na nájmu zaplatili.“

„Proč jste se tedy rozhodl ve svém důchodovém věku fabriku převzít?“ zajímám se. „Všechno má své vazby. Polná je malé městečko, a když jsem s úřady jednal o restituci, řekli mi, že výrobnu raději zlikvidují. Pro městečko je naše fabrika z hlediska zaměstnanosti rozhodující. Takže žádná legrace. Ta zpráva mě donutila přemýšlet o tom, že to tady znovu rozjedu,“ vypráví. Baťovy zásady v sobě nezapře. Přestože první na co myslí jsou jeho čtyři stovky zaměstnanců, vyžaduje po nich také loajálnost a disciplínu. Selhání jakéhokoli člověka nese těžce. 

„Jsou Baťovy zásady stále v módě?“ ptám se. „Myslím, že ano. Ale postrádám je u mladých podnikatelů. Bohužel pod názvem „podnikatel“ se živí kde kdo. Vždyť to je samý podraz. Nedovedu pochopit, jak takový podnik jako OP Prostějov může zkrachovat. Nikdo mě nepřesvědčí, že ředitel nevidí, když špatně hospodaří,“ kritizuje.

Když se pak začneme bavit krachu Oděvního podniku, zajímám se, zda i on neměl problém vymýtit z firmy socialistické manýry zaměstnanců. „Musíte po nich jít jako pes po kosti. Nejdřív jsem musel dát dohromady pár lidí, kteří byli ochotní se mnou odřít začátek. Teprve nyní jsem zjistil, že jsem se taky v některých lidech sekl ,“ naznačuje, že ani v jeho prosperující firmě není vše růžové.

Jako člověk, který se vždycky chtěl spoléhat sám na sebe a vydělané peníze investovat pouze zpět do firmy nechápe, proč musí bojovat s konkurenty, kteří mají v Česku dojednané daňové prázdniny. „Až jim to skončí, půjdou pryč. A to by se v podnikatelském světě nemělo dít,“ tvrdí a sundává si brýle. Prý na mě lépe uvidí.

„Proč jste vlastně nešel do důchodu?“ ptám se. „Ale vždyť já jsem důchodce! Občas na mě přijdou i nějaké nemoci,“ směje se. Možná, že mě jako důchodkyni také čeká stejně pracovitý osud, ale nejsem si jistá, zda bych se do něj hrnula dobrovolně. „Kolik hodin denně pracujete?“ zkusím to jinak. „Snažím se držet těch osm a půl hodiny denně. Začínám o půl šesté ráno,“ přesvědčuje mě skoro omluvně. Ze záblesku v očích je však jasné, že času v práci tráví mnohem více. 

„Představujete si, že firmu po vás převezme někdo z vaší rodiny?“ ptám se.

„Původně jsem firmu převzal jenom proto, aby tady zůstala. Rodinu do ničeho nenutím. Ale samozřejmě bych byl rád, kdyby ji někdo z mých dětí nebo vnuků převzal. Jenže někdo prostě chce a někdo ne. Nicméně moje vnučka si už k firmě vztah vybudovala,“ prozrazuje.

Nevyhneme se ani tématu ekonomické krize. Letos nejvíc dolehne na stavbaře. Pro Sapeli to tedy může být také tvrdé… „Nerad vyslovuju slovo krize. Ten současný stav vyvolaly úmyslně banky, které před tím developerům půjčovaly peníze a pak ten tok z ničeho nic zastavily. Naštěstí my ale úvěry nepotřebujeme. Už šest let pracujeme za své. Naopak – my jim nadáváme, že nám dávají malé úroky. Krize je tady také od toho, aby se vykrystalizovaly podniky, které věci nejen umí udělat, ale také je chtějí stále posouvat dopředu,“ říká. Sapeli loni klesl obrat o patnáct procent. Přesto se v podniku protočila více než miliarda korun. Firmu to neohrozilo.

Když se pak zeptám na Procházkovy politické názory, nedočkám se ani pravicové ani levicové odpovědi. „Především by se do politiky měla vrátit charakternost. Vrátit jí smysl,“ shrnuje.

Klasickou otázku, zda i on se setkává s korupcí, nepoložím. Skoro mi to u firmy, která vyrábí dveře, nejde dohromady. Procházka mě ale dostane, když naznačí, že on už musel vypoklonkovat lidi, kteří si o úplatky řekli. „Nedovedu to pochopit, jak mohlo toto monstrum narůst do takových rozměrů. Kategoricky musí zmizet. Nechápu, jak může někdo dojit stát. Vždyť jej tvoříme my. Každý z nás je tvůrcem státu,“ říká skoro rozčíleným hlasem.

Historie

1870 byla v místě nynější firmy založena pila, mlýn a škrobárna.

1918 nevyužívanou škrobárnu kupuje Jindřich Procházka, starší Za pár let z ní buduje funkční a prosperující podnik.

1945 v poslední den války byl závod vybombardován

1947 rodina Procházkových znovu buduje prosperující firmu na zpracování dřevařských polotovarů

1948 byl závod znárodněn a zařazen do skupiny dřevařských závodů. Majitelé Procházkovi jsou z firmy vyhnáni.

1992 Jindřich Procházka, syn dřívějšího majitele, restituuje krachující provoz. V tuto dobu je zde zaměstnáno 117 pracovníků. Firma má obrat 105 milionů korun. V roce 2004 se již podařilo překročit magickou hranici jedné miliardy korun obratu. Loni její obrat dosáhl 1,5 miliardy korun.

Co je to Sapeli

Sapelli je jeden z 62 druhů dýhy mahagonu, ze kterého podnik původní dveře vyráběl.

Sapeli v číslech

Loni měla firma obrat ve výši 1,3 miliardy korun. Oproti roku 2008 klesly tržby o dvě stě milionů korun, tedy o 15 procent.

Zisk firmy v roce 2009 byl 52 milionů korun

Loni Sapeli vyrobilo 220 tisíc dveří a 172 tisíc zárubní. Tedy podobně jako v roce 2007.

Vstoupit do diskuze

Rozhovory

Přidat příspěvek

Jméno: E-mail: Předmět: Text:

Bezpečnostní kód: