Kilometr pod zemí uran krásně smrdí

Energetika

2.06.2010 | Veronika Hrdá

Kilometr pod zemí uran krásně smrdí

Podívejte se, jak to vypadá v uranovém dole

„A jde se fárat,“ zavelí šéf závodu Rožná I. Pavel Vinkler a já vůbec netuším, co zažiju. Ihned se mě ujme asi třicetiletý chlapík a otevře mi dveře do ženské šatny. Nevypadá moc používaně. Žen, které se hrnou do kilometrové hloubky, se tady asi moc neobjevuje.

„Všechno musíte dát dolů. Včetně spodního prádla. Pak si oblečete hornické oblečení,“ úkoluje mě muž, který mě zavedl do převlékárny. Dříve pracoval taky v dole. Jenže se zranil a teď pracuje na povrchu a stará se o sklad oblečení.

„Používáme tady onuce. Znáte to?“ ptá se. Vybaví se mi hadr na zem, jenže tentokrát budu mít onuci nasazenou místo ponožek. Předvede, jak si mám nohy obalit do bílé látky, která pak po exkurzi v dole zřejmě skončí v koši. Do hornického se oblékám skoro půl hodiny. „Naši hoši to musí ráno stihnout za pět minut,“ směje se Vinkler.

Potom, co mi na pásek připne asi dvoukilovou přenosnou baterku a dýchací přístroj, jdeme k výtahu. Vejde se nás do něj šest. Jsme ale tak natěsno, že to skoro beru jako zkoušku našeho chvilkového přátelství. Takhle hluboko musí každý spoléhat jeden na druhého. Já jedu jednou za život. Chlapi vedle mě minimálně 1 500 krát.

A jedeme. Nebo spíš padáme do šesti set metrové propasti. Z výtahu jsme ale vylezli úplně v pořádku. Brzdíme už od poloviny šachty.

Ocitáme se ve dvanáctém patře dolu. Vypadá to tady skoro jak v Templářských sklepech. U výtahu se pohybuje pět lidí, svítí světlo a vane příjemný vzduch. Jen chodbou se rozléhá nějaké děsivé dunění. „Počkáme si tady na vláček,“ vysvětluje Vinkler.

Za chvíli na improvizované zastávce opravdu zastaví mašinka, která za sebou táhne vagonky, které vypadají skoro jako ve vyškovském Dinoparku. „Říkáme mu romanticky Pullmann,“ směje se strojvůdce.

Naše jízda začíná. Kdybych měla za takový komfort zaplatit Českým drahám, asi bych si šla stěžovat až k řediteli Žaludovi. Jenže tady jsme skoro kilometr pod zemí. Ti, kdo tady dráhu postavili, se museli pěkně nadřít. Navíc jim šlo o jediné: Dovézt horníky k nalezištím, která jsou rozmístěná v šesti stovkách kilometrů chodeb.

Asi po půl hodině se ocitáme na další „zastávce“. „Zdař Bůh,“ zdraví každého Vinkler. Přestože se ho neptám na to, zda je věřící, je mi jasné, že tady dole musí člověk důvěřovat nejen svým parťákům. „Svatá Barbora nám to tady dobře hlídá. Důl funguje od roku 1957 a nestalo se tady žádné velké neštěstí. Bohužel několik jednotlivých kolegů zde zahynulo, ale oproti ostatním dolům jsme na tom velmi dobře,“ říká za chůze Vinkler.

Poslední lidský život tady zhasl loni před Vánoci. Padesátiletého Slováka zavalily tři metráky kamení. Chtěl zkontrolovat obtrháním strop a boky ražené chodby zatímco jeho kolegové dovezou prázdné vozíky. Podobná tragédie se v Dolní Rožínce stala naposledy před patnácti lety.

A jedeme ještě dál do nitra Země. Jednadvacáté patro je tisíc padesát metrů pod zemí. Vzpomenu si na to, jak se v Brně chlubí pětatřicet metrů hlubokým kolektorem. Tady už není tolik světla. Musí nám postačit čelovky.

Ocitáme se před žebříkem. Vinkler se pouští nahoru a já doufám, že nebudu lézt více než několik příček. Jenže než se vyšplháme nahoru, zpotím se a pořádně se zadýchám. To bylo alespoň sto metrů. Vylezli jsme do nově proraženého komína, kde potkáváme dva horníky. Vyztužují tady ze smrkových klád další chodbu pro těžbu uranu.

„Chlapi, kolikrát denně to lezete nahoru?“ ptám se. „Asi pětkrát,“ dostanu odpověď. Na takovou odpověď si musím sednout na vlhký rozdrcený kámen. Chlapi se zatím pustí do řezání. Nejsou zvyklí na to, že je někdo ruší od práce. Musí přece splnit normu a za šichtu odtěžit víc jak sedm tun horniny.

Vinklerovi zapípá dozimetr. Oznámení, že radiace je vyšší, než je průměr. „Tady to ale krásně smrdí,“ komentuje Vinkler. V hornické hantýrce to znamená, že horníci narazili na kvalitní uran. Jeho hodnoty dosahují až 0,7 procenta čistého uranu. Ve špičkových světových dolech jsou normální i tři procenta, ale v Rožné většinou narazí na 0,17 procenta.

Leknu se. Co když jsem teď taky ozářená. Vinkler mě ale ujišťuje, že je vše v pořádku. Dostala jsem teď takové množství záření, kterého bych za rok snesla ještě stokrát tolik.

Raději se ale nechám uklidnit ještě od dalšího člověka. Začnu zpovídat drobného, ale šlachovitého horníka. Dušan Vališ pracoval už v uhelném dole Paskov. Horníkem se vyučil. Takových je ale už pod zemí málo. „Mám tři děti. Ani jedno se ale asi horníkem nestane. Všechny jsou totiž holky,“ má energii ještě na vtipy osmatřicetiletý Vališ.

Když se za další hodinu znovu ocitáme na povrchu, skoro nechápu, jak je možné, že už je tolik hodin. „Čas v dole utíká úplně jinak. Rychleji,“ hodnotí Vinkler.